!!!FINÁLE!!!



Pátek

Sešli jsme se 16.7.2004 v 16:07.04 na dvou místech rozdělení do dvou skupin. Jedna skupina měla sraz v Kladerubech nad Oslavou, druhá v Popůvkách. Obě skupiny dostaly do rukou dvě věci - digitální foťák a GPS přístroj. Řekli nám, že máme vyrazit k bodu v GPSce označeném Babylon a cestou pořídit fotodokumentaci. Měli jsme na to hodinu, z Kladerub to bylo asi tak 2,25 km a z Popůvek přes 4 km. Šlo se cestou necestou, lesem i polem. prostě skoro podle šipky na GPSce. Jedna skupina dorazila k Babylonu na chlup přesně, druhá měla asi čtvrt hodiny zpoždění (ta z Popůvek). Na místě na nás už čekalo několik osob, myslím, že tam byl Marián, Martina a Lenka. Po krátkém odpočinku nás Marián vyzval ke vstupu do Babylonu - rakety. Byla to vysoká několikastupňová stavba, nejspíš rozhledna, ale tvarem vážně vzdáleně připomínala raketu. Ve dveřích nám utrhli palubní letenky a šlo se až do skoro nejvyššího patra (do nejvyššího už vedl jenom žebřík). Tam nám Marián řekl, že ještě chvíli zůstaneme v těch týmech, v jakých jsme sem došli. Až seběhneme zase dolů, stávají se z nás piloti rakety - tenisáku a každá skupina si má najít knipl - klacek. S raketou budeme přistávat na planetách - jamkách označených žlutým fáborkem, červené pouze určují cestu. Když jsme seběhli dolů, ještě jsme si ve skupinách rozdali čísla od 1 do 5, podle kterých jsme odpalovali - museli jsme se totiž po každém odpalu střídat. S každou skupinou šel jeden dospělý průvodce, který počítal odpaly. Cesta kolem planet nás zavedla až k základně u Kramolína, kde jsme trávili i semifinále. Před základnou se strhnul boj, protože skupina, která rychleji dopraví raketu do základny, vyhrává. Jenže obě skupiny dorazily téměř současně, a tak rozhodoval počet odpalů - skupina, kde byli oba Martinové, Verča, Rosťa, a Mikicka nakonec zvítězila, i když jen o chlup. Potom následovalo ubytování do kajut (po 2 až 3 lidech). Pak jsme šli ven na louku u základny a tam si zahráli pár seznamovacích her (cik-cak, předávání pohledů a hada). Večer jsme s Markem malovali planety - každý nejdřív namaloval svojí, pak si vybral nejhezčí, tam něco přimaloval a to samé potom udělal ještě s planetou, která se mu líbila nejmíň.

Sobota

Ráno bylo ve znamení všemožných i nemožných tesů. Každý dostal svojí anamnesu (neptejte se mě, co to znamená), do které lékaři zapisovali tlak, tep, dechovou frekvenci, výšku, váhu a výsledky jednotlivých testů - držení rozevřeného kolíčku dvěma prsty, leh-sedy, jízdu na rotopedu, barvocit, reflexy, rychlost, stabilitu, sílu, přesnost, skákání přes švihadlo, výdrž při rychlém běhu a nakonec blbárnička. Tam jsme dostali klacek, který jsme celkem třikrát museli zapíchnout do země, 5x se kolem něj otočit a běžet dál. Na konci jsme se museli trefit do branky. Po testech následoval vydatný oběd, po kterém jsme dostali čas na výrobu Měsíčníků, časopisů, ve kterých jsme popisovali, co se dělo a ještě mnoho dalšího. Ještě jsme ani nestihli dokončit Měsíčník a už jsme venku viděli scénku, kde tři kosmonauti sbírali vzorky z měsíčního povrchu, ale vůbec jim to nešlo (byly to nemehla). Potom přišel pan Haloda a řekl nám, že tohle byla samozřejmě ukázka toho, jak by geologický průzkum vůbec vypadat neměl. Řekl nám trochu teorie o sbírání vzorků, co vůbec sbírat a co ne, a potom hurá na praxi. Šli jsme celkem krátký okruh (asi 1,5 hodiny), kde jsme cestou sbírali vzorky hornin, které jsme se následně naučili popsat, změřit a zakreslit do mapy. Když jsme se vrátili, ještě jsme z nasbíraných údajů udělali přibližnou geologickou mapu okolí. Pak jsme už zase lítali po planetách. Hráli jsme venku u základny, kde byla mapka, podle které jsme běhali, skákali, točili se anebo kotrmelcovali k cizím planetám. Každá planeta měla jinou bodovou hodnotu, podle vzdálenosti. Hra byla rozdělena do pětiminutových úseků. V každém úseku směla každá ze dvou skupin navštívit každou planetu jen jednou. Vždy, když někdo doběhl k planetě, dostal otázku, která se té planety týkala. Když ji uhodl, dostal příslušný počet bodů, když ne, ostrouhal. Večer jsme si s Mariánem zahráli psycho hru na rychlé rozhodování. První úkol byl podle profesí udělat dvojice a v nich si během 3 minut o sobě říct tolik, abysme o tom druhém dokázali minutu hovořit o jeho životě a o něm. Během těch 3 minut nás ještě Marián obcházel a rušil, potom teprv se nás zeptal, jestli nám nevadí, že nás zdržuje. Pak nám začal vyprávět příběh jako z amerického sci-fi serálu - jsme posádka kosmické lodi a najednou jsme zachytili signál, který určitě vysílá nějaký člověk. Signál přicházel z neznámé planety. První rychlé rozhodnutí bylo, jestli prozkoumat planetu a jít do neznáma a nebo pokračovat v misi. Rozhodli jsme se pro průzkum. Po přistání jsme našli podle signálu trosečníka, který byl postižený neznámým druhem záření, které bylo na celé planetě, ale on měl přístroj, který před tím zářením dokáže malý prostor uchránit. V ruce držel knihu, choval se podivně - a hlavně nemluvil. Ten trosečník byla Lenka, takže od teď píšu trosečnice. Čekala nás celá řada úkolů, aby jsme přišli na to, co způsobilo smrt dvou členů posádky, postižení třetího a vůbec ztroskotání lodi. Plnili jsme různé úkoly - první byly na řadě číselné řady, ve kterých vždy chybělo jedno číslo. Ještě něco - všechny úkoly byly limitované časem, a to většinou takovým, aby se daly akorát stihnout. Po pěti minutách jsme přišli na to, jaké účinky má záření. Rozhodili jsme si čísla, Marián hodil dvěma kostkami a ten, jehož číslo padlo, oslepl. Dalším úkolem bylo najít v řadě slov jedno, které tam nepatří. Pak nám bylo sděleno, že potřebujeme někoho, kdo v přístroji vystřídá trosečnici, a tím pádem se nebude moct účastnit zbytku hry. Obětovala se Verča. Ještě jsem zapomněl, že za každý splněný úkol jsme dostali jednu část šifry. Další úkol byl (asi nebudu dodržovat přesně pořadí, už je to dlouho a já si ho nepamatuju) projet fixou dráhu nakreslenou na jedné A3, která ale byla hodně úzká. Po každém nárazu jsme museli vystřídat "řidiče" fixy, a to tak, aby tam byl každý, i tělesně postižení - poznali jsme taky druhou verzi postižení - nehybnost rukou. Pak nám musel jeden určený člen popsat předmět, který dostal, byl to stříbrný lesklý zahnutý tesák. Ale on sám nevěděl k čemu slouží, takže nám ho tři minuty popisoval, a když jsme potom nepoznali, co to je, obětovali jsme ještě Mikuláše, který nám to nakonec dobře popsal a my to uhádli. Jeden z dalších úkolů bylo odjistit bombu, ze které koukalo osm různobarevných drátků. My jsme měli zjistit, v jakém pořadí je přestřihnout, aby bomba nevybuchla. Poradili nám akorát, že první musí být černý, potom modrý a žlutý přestřihnout nesmíme. Vyřešili jsme to tak, že jsme si barvy seřadili v anglickém překladu podle abecedy - ten, kdo jí pokládal, byl Angličan, protože na ní napsal nápis "Good Luck". Vyšlo to! Nakonec jsme získali 11 částí kódu z 12, trosečnice nám vydala kódovou knížku, postižení se uzdravili a vyluštili jsme zprávu. Bylo tam něco jako že měli problémy se spojením, musejí ještě překonat hodně překážek a že nás zachrání temně svítící lampa. Zkusili jsme to - a všichni jsme byli zachráněni (to si asi Houston oddychl). Už jsme si mysleli, že půjdeme spát, ale ne. Viktor nás vytáhl ven, kde už měl nachystaný dalekohled, kterým jsme asi hodinu pozorovali oblohu. Naučil nás poznávat plno souhvězdí a ukázal nám i několik galaxií. Byla to krása.

Neděle

Hned ráno k nám přišli pánové ze Solartecu a jeden pán z vědeckého ústavu, který se zabýval kosmickým zářením. Zase si nás rozdělili do dvou skupin, každá byla asi hodinu a půl na jednom stanovišti a pak se to prohodilo. Na prvním se vyráběly solární články, které pak rozpípaly pípáky a rozblikaly blikače. Nebylo to nic těžkého, jenom to chtělo přesnost a trpělivost. Na druhém stanovišti nás pán seznámil s kosmickým zářením, vysvětlil nám, co to je, jak se to detekuje, ukázal nám obrázky a taky jsme si postavili vlastní detektor - pozemských částic (diabolek). V lese ležel obdélník, do kterého měla přesně za 16 minut dopadnout z vybraného sektoru částice, a my měli za úkol do té doby sestavit detektor. Na ten jsme použili papír (hodně papíru), alobal, připínáčky, klacky, prostě všechno, co bylo k dispozici. Nakonec se oběma skupinám povedlo určit, odkud částice přiletěla. Po obědě jsme dostali od Solartecu dárky, a to supr solární kšiltovky s větráčkem, diodové svítilny, propisku a několik letáků. Následovalo to, co všichni chtěli ze všeho nejmíň - další běhací hra. Tentokrát se jmenovala Ekosystémy a spočívala v tom, že během tří let (každý rok byl složen ze čtyř pětiminutových období), mezi kterými byla desetiminutová přestávka, jsme měli uživit co nejvíc nejvyšších zvířat ekosystémů - čápů, kun a štik. Pravidla byly skoro jako u planet, akorát jsme na stanovištích nedostávali otázky, ale rovnou jsme brali zvířata.Aby to nebylo tak jednoduchý, každé zvíře se v různých obdobích rozdílně rychle množilo, a tak se stávalo, že jsme v zimě přinesli lísteček veverky, ale zůstalo nám z tý veverky jenom půl. Naopak třeba komárů v létě bylo z 1 lístečku asi 6. Živení zvířat spočívalo v tom, že každé sežralo 2 kusy zvířete, které má v ekosystému pod sebou. Takže např. 1 veverka sní 2 ořechy a 1 kuna sní dvě veverky. Na konci roku se spočítalo, kolik zvířat umřelo, kolik ekosystémů se uživilo a zbytek se převáděl do dalšího roku. Po ekosytémech a krátké svačince jsme měli kurz focení. Tam nám Marek ukazoval, jak by měla vypadat správná fotka, co by na ní mělo a nemělo být a jak by to tam mělo být. Večer nás navštívil Oldřich Pelčák, náhradník Vladimíra Remka. Je to skvělý člověk, je s ním sranda. Nejdřív nám vykládal o výcviku kosmonautů, potom asi tři z nás otestoval na vestibulární aparát (to je část ucha, která mozku říká :"tady je nahoře a tam dole"). Přivázal dobrovolníka na otáčivou židli. Potom dobrovolník zavřel oči, pan Pelčák ho roztočil na židli a ještě mu řekl, ať se pomalu předklání a zase zvedá. Vypadalo to hrozně, ale nikomu naštěstí nebylo špatně. Potom nám ukazoval fotky z Bajkonuru, fotky s Remkem, fotky se svými dětmi atd. Marek nám ještě potom pustil na počítači program, který nakreslil drátový model krychle s osami, ten nám potom roztočil ve všech osách a my měli za úkol to zastavit. Bylo to celkem těžký, ale stačilo prokouknout ovládání a už to šlo líp.

Pondělí

Poránu nás navštívil voják Pavel s několika pomocníky a dával nám rady, které nám pomůžou přežít v drsné přírodě, třeba když se ztratíme. Potom nám řekl, že tuhle noc budeme spát v lese v přístřešku z větví. Vrhli jsme se asi na hoďku a půl do lesa a nanosili jsme hromadu dříví. Pak nás Sabina naučila pracovat s pravýma vojenskýma vysílačkama (jedna za 160 000 Kč !!!). Chvilku jsme si pokecali a pak už byl zase oběd a chvilka na Měsíčník. Měsíčníky se přestaly stíhat, bylo na ně málo času, a tak poslední, téměř dokončený, byl z neděle. Všichni čekali, že bude zase běhací hra, ale byli jsme mile překvapení, když nám Martina řekla, že půjdeme na výlet. Naše nadšení opadlo, když nám, celé skupině, dala s sebou jen jeden batoh se dvěma rohlíky, vodou a čajem. Ale když jsme vyšli ven, bylo nám to celkem jedno, protože nám Martina dala lísteček, kde bylo, že poblíž je zraněná dívka, leží pod útesem, má na noze šutry ... Všichni (až na doktory) se zhrozili - PRVNÍ POMOC! Vyběhli jsme k dívce a když jsme přiběhli, hned jsme začali oštřovat, naštěstí se ukázalo, že většinou první pomoc známe skoro dostatečně. Dívka měla otřes mozku a šok. Nakonec jsme jí udrželi naživu až do příjezdu záchranky, takže mise byla úspěšná. Lenka to všechno natáčela na kameru, a když jsme se vrátili dovnitř, celý záznam pustila na promítačku a my jsme hodnotili, jak jsme se v té které situaci zachovali, co mohlo být dřív, lepší ... Potom nám Martina ještě na různých plakátech ukázala takový ryhlokurz první pomoci a Kůča nám vysvětlil způsoby přepravy zraněného. Když domluvil, šli jsme zase ven, tam nás rozdělili do dvou skupin, každá dostala lísteček, na kterém bylo zase napsané další zranění. Obě skupiny měly to samé, ale nevěděly to. Byla to dívka, která si prořízla předloktí, ze začátku nechtěla ošetřit a v důsledku šoku se potom zhroutila na zem. Bylo to už docela v pohodě, když jsme před chvílí měli rychlokurz, to už jsme si byli jistý, kdo má co dělat. Jediný zádrhel byla sanitka, která mohla přijet nejdřív za třičtvrtě hodiny, i když jsem protestoval, že má ze zákona povinnost být tu do 15 minut. Nakonec obě zraněné přežily. Ještě než se začalo stmívat, objevil se zase Pavel a my věděli, že půjdeme stavět přístřešky. Byli jsme šťastný, když nám řekl, že Sabina sehnala několik plachet a nemusíme si dělat střechu z větví. Když už začala padat tma, všechny přístřešky byly hotové a my jsme odešli nahoru k základně. Tam jsmen se seřadili, Pavel nám řekl, že jsme výsadek na cizí planetě, máme poruchu na komunikačním zařízení a z toho důvodu nemůžeme komunikovat s nikým jiným, než s tím, kdo je s námi v přístřešku. Potom přistoupil Marek a předal každému tajemně vyhlížející obálku. Odletěli jsme do svých příbytků, kde si každý rozbalil obálku, ve které bylo, že máme napsat něco své nejbližší osobě, jako to dělávali všichni kosmonauti. Pak se lesem rozlehlo ticho... "Počkat, co to tam zas ten blázen řve?!" ptal se asi každý, když uslyšel Mikiho řvát :"Houstone, došly mi baterky!" Jenže jeho slova nevyslyšel ani Houston ,ani Bůh, a tak řval asi půl hodiny, dokud ho asi nezmohl spánek.

Úterý

Všichni se nádherně vyspali (líp než na tvrdých postelích), pomalu se začaly balit přístřešky a šlo se snídat. Pak přišel Viktor a začal nám vykládat o spektroskopii a taky o tom, jak si takový jednoduchý, ale šikovný spektroskop vyrobit. Stačí k tomu žiletka, CéDéčko a krabička od zubní pasty. Když každý dokončil svůj první vědecký přístroj, začali jsme zkoumat různá spektra - hlavně Slunce a zářivky. Když se každý spekter nabažil, každý přístroj dostal pořadové číslo a hodnotili jsme jejich kvalitu, aby se vybral jeden, který budeme používat na Měsíci. Zvítězil Verčy přístroj. Po ránu plném barev následoval "nečekaně" oběd a po něm pravý výcvik. Naložili nás do něčeho mezi autobusem a mikrobusem a odvezli nás na vojenský výcvikový prostor. Tady na nás připravili přímo horolezecký výcvik. Stáli jsme před asi dvacetimetrovou ocelovou konstrukcí, ze které všude možně visely lana. Navlíkli nás do sedáků a Pavel nám vysvětlil trasu. Vyšplhat po hromadě pneumatik, přivázat se na kladku, na ní přejet na druhou stranu konstrukce, tak přejít na jiný provaz, kde se po jednom jde a drží se rukama za druhý, potom kousek slanit, chytit se sítě, odvázat, sešplhat dolů, kousek přeběhnot, vylézt po provazovém žebříku a seběhnout po schodištích dolů. Vypadalo to hrůzostrašně, ale šlo to zvládnout a ještě to byl skvělý zážitek. Potom jsme naskákali do bazénu a tam se asi hodinu cákali. Potom přišel Pavel a zase do toho vnel řád. "Všichni na bloky! V půlce bazénu leží karabina, až řeknu teď, skočíte do vody, vezmete karabinu a poplavete zpátky! Jasný?". Začal závod, ale nikdo nehledal vítěze, všichni byli rádi, že jsou na břehu. Pak jsme přeplavali bazén a ještě jsme si trénovali zanořování ála potápka. Pak jsme odjeli vojenským džípem na jinou část základny, kde byla tréninková stavba pro letce. Byla to taková kukaň svařená z trubek, kam člověka přivázali do popruhů a on vlastními pohyby ten stroj rozkýval jako houpačku. Když nám to letec Míra přednáděl, otočil to několikrát dokola, ale to se nikomu z nás nepovedlo (akorát Kůčovi, ale ten se mezi nás nepočítá). Po leteckém tréninku nás odvezli zase zpátky k dvacetimetrové obludě, kde zavěsili tyč se zvonečkem asi dva metry od konstrukce. Úkol byl jednoduchý - skočit a chytit se tyče, aby zacinkal zvoneček. Potom nás na laně spustí dolů. Byl to děsivý pocit, skočit, když má člověk pod sebou kolem 10 metrů. Nakonec se odvážili všichni a všem se skok povedl. Nato nás naložili do toho auto/mikrobusu a odjeli jsme zpátky na základnu. Večer jsme už tušili, že se bude rozhodovat, kdo poletí, a kdo zůstane v Aldebaranu na Zemi. Když jsme se večer sešli v jídelně, sedli jsme si podle profesí do půlkruhu a každá dvojice dostala jeden velký meloun. Asi za půl hodiny jsme ho měli vydlabat - "odpad" jsme museli poctivě odevzdávat a nesměli ho jíst. Z vydlabaného melounu jsme potom měli vyřezat Zemi. Ale aby to nebylo tak jednoduché, museli jsme přitom ještě dodělávat poselství pro mimozemšťany, které jsme měli mít připravené ještě před finále, ale skoro nikdo ho neměl ve finální podobě. Po třiceti minutách jsme do melounů dali svíčky, zhasli a zapálili je. Potom nám vedení četlo nějaký příběh, asi z Malého prince. Když dočetli, pustil nám Marek prezentaci o Zemi, jejích krásách ... Pak se rozsvítilo, všichni jsme vstali a Martina řekla:"Tak, kosmonauti, vyndejte svoje váčky s fazolemi". Fazole byly jako body dostávali jsme je při ranních servisech jako ohodnocení za výkony v předešlém dni. Všichni si před sebe položili své fazole, přepočítali si je a pak jsme nahlásili, kdo má kolik. A bylo rozhodnuto. Slavnostní fanfáry a všichni již věděli, že v Aldebaranu zůstávají Klára, Rosťa, Miki a oba Honzové. Ve Vesmíranu tedy letí oba Martinové, Tomáš, Verča a Pepa. Co jsme nečekali, bylo, že posádce Vesmíranu přinesli skafandry! To bylo skvělý! Potom už následovala oslava - jedli jsme "odpad" z melounů. Půlka lidí měla dost už po chvilce, ale čtyři tam ještě zůstali déle a časem se k nim připojil Kůča. A stejně to nesnědli všechno.

Středa

Tohle probuzení bylo zvláštní. Ne normálně zvláštní, ale zvláštnější. Bylo plné očekávání, ale i strachu, a to i když jsme se snažili ho nedávat najevo. Když jsme se najedli, dostali jsme seznam věcí, které si smíme a taky musíme vzít na Měsíc. Potom následovala instruktáž jednotlivých profesí - doktoři se učili měřit tep, tlak, teplotu a podobné nesmysly, počítačovníci a inženýři se seznamovali s ovládáním toho drobečka, kterému jsme svěřili svoje životy. Ještě než jsme odletěli, byla už na místě první "těžká situace"! Marek nám řekl, že se jeden počítačový expert, který měl ovládat počítače v Aldebaranu (Řídícím středisku), se cestou vyboural a my jsme za něj potřebovali náhradu do ŘS, ale potíž byla v tom, že oba experti na počítače měli letět ve Vesmíranu na Měsíc. Museli se rozhodnout, kdo z nich zůstane na Zemi. Bylo to těžké rozhodování. Nakonec dřív svůj názor vyslovil Pepa a tím se přiřadil do Aldebaranu. Pak jsme ještě museli určit, který z architektů poletí s náma. Poradili jsme se za dveřmi a rozhodli se pro Rosťu. Pepa předal svůj skafandr Rosťovi. Pak jsme udělali slavnostní nástup, obě posádky dostaly pověřovací listiny a posádce Vesmíranu ještě doplnili skafandry leteckými přilbami. Vzali jsme si batohy, rozloučili se s naší základnou a nasedli do autobusu. Kousek nás vezli, pak jsme měli vystoupit, Aldebaran zavázal členům vesmírné posádky oči a zase se nasedlo zpátky. Jenže pak si musel zavázat oči i Aldebaran. Vezli nás další kus a pak vysadili Aldebaran. Po ješte delší chvíli nakonec vystoupila z autobusu i posádka Vesmíranu. Chvíli nás vedli se zavázanýma očima, pak do nějaké místnosti a nakonec nás posadili. Tady se na chvíli bude muset popis "rozdvojit", o druhou část - Aldebaran - někoho časem požádám. Pak se z nějakého reproduktoru ozval hlas:"Můžete si rozvázat šátky." To byla úleva pro oči. Byly zavázané přes půl hodiny. Když si aspoň trochu zvykly na světlo, začali jsme rozeznávat nejdříve modré lesklé stěny rakety, potom počítač, východ z místnosti a nakonec i cedule s nápisy jako např. "Nenahýbejte se z oken" nebo "Spojení se základnou - tvoje jistota". Nejvtipnější byla určitě ta s nápisem "Udržuj pořádek". Když jsme vstali z židlí a prošli se po lodi, zjistili jsme, že se skládá celkem ze tří místností - největší byla vědecká sekce, ve které byl počítač, komunikační uzly, matrace a webová kamerka. V řídicí sekci byl další počítač - řídící - na kterém byl spuštěn simulátor. Kolem počítače byl kokpit ze starýho ruskýho stíhacího letounu. Vlevo od počítače byla plenta z toho samýho modráho igelitu, co byl na všech stěnách. Měla důvod, proč tam být. Za ní se totiž nacházel "přetlakový" záchod. U něj bylo plno krabic s různými nesmyslnými kódy. To byla boxová sekce. Pak jsme měli s Aldebaranem potvrdit správnost předletových údajů ("Tlak v nádržích dusíku OK, Navigační systém v pořádku ...), prostě zmatek. To ale nebylo nic proti tomu, když jsme vzlétli. Při startu jsme si museli posedat kromě inženýra všichni ke stěně. Krátce po startu jsme měli Aldebaranu hlásit výšku asi po 10 kilometrech. Prvních několik vteřin to šlo, janže se stoupající rychlostí přibývaly kilometry pořád rychleji a rychleji, takže pak Aldebaran povolil hlášení po 50, po zrychlení po 100, pak po 500 kilometrech a nakonec jsme měli výšku hlásit jen na požádání. Když jsme se seznámili s lodí, dostali jsme od Řídícího střediska příkaz provést vstupní lékařskou prohlídku. A tak nám Verča začala měřit tep, tlak, teplotu, výšku, jezdili jsme na rotopedu a podobné "blbosti". Pak se všechny naměřené údaje musely zapsat do tabulky (job pro počítačového experta) na počítači. Inženýr Tomáš se kochal pohledem na simulátor. Po lékařské prohlídce následovala kontrola technického stavu lodi (byly tam 2 potrubí, na kterých se dělala rosa, takže jsme vždy měli zapsat sílu orosení a potom ještě zapisovat vlhkost a teplotu v obou místnostech. ŘS nám nařídilo každé 4 hodiny provádět kompletní lékařskou prohlídku (až na měření výšky, to se provádělo jen ve vstupní a výstupní prohlídce, ale zjistili jsme při něm hodně zajímavé věci :). Každé 2 hodiny se měl celé posádce měřit tep a měla se provádět technická kontrola. Pak probíhal let hladce až do chvíle, než začaly první problémy. Tím bylo rozbité křížové potrubí. Otevřeli jsme box s kódem, který nám nadiktoval Aldebaran a z něj jsme vytáhli příslušnou obálku. V ní byl rozstříhaný papírový kříž, který jsme měli sestavit do původní podoby. To se nám naštěstí povedlo v určeném časovém limitu, takže pohroma byla zažehnána.Po chvíli nám Aldebaran nahlásil další poruchu - ta byla v motorové sekci, na níž byl nápis nevstupovat. Jenže na tu se tak nějak pozapomnělo, protože zatímco vymýšleli řešení, začala nám unikat z jednoho boxu radiace. Okamžitě jsme si měli nandat skafandry a přilby, jeden člověk měl vzít ten sud, donést ho do vědecké sekce, tam ho opatrně otevřít a nepřiblížit se k němu na metr. Na podstavci sudu byly 4 dřevěné "radioaktivní" kostičky naskládané na sobě. Nebyly však naskládané přesně, a proto unikala radiace. Protože jsme se k sudu nesměli přiblížit, museli jsme kostičky rovnat dvěma provázky. Už byly srovnané tři, když nám najednou všechny popadaly. To už jsme začínali tušit, že do limitu asi 13 minut to nestihneme narovnat. Až asi dvě minuty před koncem jsme přišli na to, že kolem kostičky musíme uvázat uzel. Bylo to ale pozdě, limit vypršel. Okamžitě jsme měli kontejner zavřít, zabalit do alobalu a dát ho co nejdál od nás a doufat, že to nebude moc vadit. Pak jsme di dekontaminovali ruce jódovou vodou. Chvíli jsme "poklidně" letěli a už byla na řadě další katasrofa. Ani ve druhém sudu se kostičky neudržely pohromadě a také z něj začala unikat radiace. Tak jsme si zase oblékli skafandry (ty jsme na sobě museli mít jen při startu a přistání a v krizových situacích) a došli pro druhý sud. Měli jsme štěstí, protože Aldebaran zjistil, že ve výbavě máme i gumičku, na kterou jsme přivázali provazy a vzniknul jakýsi "vesmírný chňapák". Aby toho nebylo málo, naše lékařka Verča onemocněla a někdo s ní musel strávit 2 minuty a pozorovat, co je to za chorobu. Naštěstí to nebylo nic vážného, a tak se po dvou minutách chňapání mohli účastnit čtyři členové. S novým "chňapákem" to šlo daleko líp, takže jsme to zvládli ještě s časovou rezervou. Pro jistotu jsme kontejner taky zabalili do alobalu a odklidili ho k prvnímu. Mysleli jsme si, že nic horšího už nemůže být, ale po chvíli jsme se dozvěděli, že může - začala nekontrolovaně unikat radiace z prvního sudu a jediné, co jsme mohli dělat, bylo sedět, poslouchat hlášení o stoupající radioaktivitě a modlit se, aby nás to nezabilo. Po nekonečně dlouhé chvíli čekání na smrt jsme uslyšeli radostnou zprávu - našli způsob, jak nás zachránit. Ten spočíval v odpojení zamořené části záchrannou posádkou. Ta ale musela letět rychleji než my, aby nás dohnala, a tak jí nezbylo palivo na cestu zpátky. Samozřejmě, že tou posádkou bylo všech pět členů Aldebaranu. Souhlasili jsme, že s námi budou moct letět na Měsíc. Za chvíli (ty ale museli letět rychle :) už odpojili zamořený modul a ve vlastních skafandrech nás přišli "posílit". Jenže ani odpojení modulu nebylo jednoduché. Museli jsme sestavit přechodové tunely tvaru pravidelného šestiúhelníku. A mělo jich být šest s hranou 2 centimetry. Když jsme se podívali na ty dílky, zhrozili jsme se, protože jsme tam měli třeba obdélník 3x4 centimetry - "Jak z toho sakra máme udělat šestiúhelník se stranou 2 centimetry?!!!" Několikrát jsme se ptali ŘS, jestli nemají mít stranu 4 cm, protože takové nám vyšly tři, kdežto dvoucentimetrové jenom dva. Ptali jsme se, jestli musí být pravidelné, musí. Nevěděli jsme si rady. Pak si asi Kůča v ŘS uvědomil svojí chybu, a to, že hlavolam oxeroxoval s dvojnásobným zvětšením, takže nám řekl, že "je tu ještě jedna možnost". Takže nám potvrdil, že mají mít stranu 4 cm a že jich stačí pět. Měli jsme jen tři, tak jsme ještě chvíli usilovně přemýšleli, nakonec se to povedlo, takže přestup posádky mohl proběhnout skoro hladce. Skoro proto, že jim se nepodařilo udělat tunely, takže museli použít lana. Po přivítání nás čekala spousta "administrativy". Museli jsme předělat seznam lékařských prohlídek, seznam snězeného jídla (to bylo v boxech, které se směly otevřít jen na povolení ŘS. Museli jsme provést novou lékařskou prohlídku, do toho ještě podávat hlášení o stavu lodi, hlásit letové údaje a kdoví co ještě. Zbytek asi desetihodinového letu probíhal už hladce. Přistání se blížilo, ale půlnoc taky. Dostali jsme od ŘS instruktáž, co má která profese na Měsíci dělat - architekti hledat místo pro základnu a nakreslit mapu, geologové odebrat vzorky, počítačoví experti zajišťovali bezproblémovou komunikaci přes vysílačky, inženýři prováděli spektroskopická měření a doktoři se starali o naše zdraví. Zase jsme si posedali ke stěnám a čekali, jestli se přistání povedlo. Měli jsme štěstí. Raketa se nepoškodila, ale přistáli jsme o kousek vedle, v nepříznivých podmínkách. Proto nás do kráteru musel odvézt univerzální robot (náklaďák). Jeli jsme přes půl hodiny. Pak konečně robot zastavil. Někteří ospalci se probudili a všichni jsme konečně otiskli svou botu do měsíčního prachu...

Čtvrtek

Kráter, ve kterém jsme přistáli, byl obrovský a trochu na něj svítilo Slunce (velký reflektor). Na zemi byly nánosy měsíčního prachu a všude se válely různě veliké měsíční kameny. Před námi byla hromada suti vysoká přes 5 metrů. Protože jsme jako první skupinový úkol dostali vystavět mohylu a vztyčit vlajku České republiky, chtěli jsme začít nosit kamení. "Jenže proč dělat mohylu, když se před námi tyčí pětimetrová hora?" řekli jsme si a začal výstup. Někdo šplhal přímo nejkratší cestou, někdo to obcházel po pevnějším svahu "hory". Ale stalo se něco, co nikdo z nás nečekal. Martin F. šplhal přímou cestou, když najednou někdo nad ním špatně šlápnul a uvolnil tak kamenitou lavinu, která se řítila přímo na Martina. Když bylo po všem, Martin se na sebe podíval a zjistil, že má naštěstí zkrvavené "jen" ruce. Ze hřbetů obou dlaní mu proudila krev. Verča se k němu hned přihnala, slezli dolů a obvázala mu obě ruce. Pak hledala dezinfekci, ale marně. Zapomněli jsme jí v raketě. Přitom Pepa oznámil ŘS, že máme zraněného. Středisko chtělo ihned mluvit s "ošetřujícím lékařem". Byli naštvaní, že nemáme s sebou jodisol, ale oni i Martin to překousli. Voda musela stačit. Po úvodním šoku se zase všichni postupně pustili do svých úkolů. Po chvíli klidu zase začal Harry (Honza H.) s tím, že je mu špatně od žaludku, takže mu ŘS nařídilo odpočívat, zůstat na místě a pít. Po dokončení většiny úkolů jednotlivých profesí jsme se vrhli na další společný úkol - vystavění obřího symbolu viditelného z oběžné dráhy. Jako symbol jsme zvolili písmena EV (copak asi můžou znamenat). Přes čtvrt hodiny všichni jen nosili kameny z místa na místo, až byl nakonec nápis hotový. Oznámili jsme Středisku, že jsme dokončili všechny zadané úkoly. Ti nám ještě poradili, ať si uděláme skupinovou fotku u vlajky. Pak jsme udělali kruh a za chvíli již pro nás přijelo "Vesmírné taxi". Nasedli jsme do nákklaďáku a ten nás odvezl zpátky do rakety. Cestou zpátky už spánku odolalo jen několik málo jedinců. Když jsme přišli do lodi, byli jsme rádi, že jsme pobyt na Měsíci přežili. Provedli jsme další sadu všech testů, pak jsme si na noc rozdělili hlídky, protože ŘS chtělo každou hodinu hlásit stav lodi, a nakonec jsme přepnuli do úsporného režimu (na Zemi se tato forma přežívání nazývá "spánek"). Ráno budíček ve formě omylu ŘS. Slávek vysílal do rádia a zapomněl vypnout vysílání do lodních reproduktorů, takže jsme slyšeli nejdřív několik nesmyslných vět, které ukončila věta:"Vesmírane, to byla zkouška spojení:)". Potom jsme se ještě snažili usnout, ale asi po půlhodině byl opravdový budíček, takže se nepovedlo úplně všem zase usnout. Ráno byla snídaně lepší než středeční oběd (ale už si nepamatuju, co to bylo, asi nejspíš polystyren, polystyren a polystyren s džemem). Pak zase předstartovní prohlídka prohlídnutelného a měření měřitelného. Všichni se usadili, připoutali a raketa odstartovala. Směr domů!!! Nálada byla pohodová, poruchy žádné, prostě pohoda. Pak nám počítač náhlásil další "srandu". ŘS nás informovalo, že jejich počítač zjistil na lodi nákazu. Po chvíli nervového napětí jsme se dozvěděli, kdo jí má. Kdo jiný než naše doktorka Verča. Museli jsme se ryche rozhodnout, co s ní. Nakonec jsme vyklidili boxovou sekci a dali jí tam do karantény. Jako by toho nebylo málo, za chvíli onemocněli další dva : Martin P. a Harry. Verča byla určitě ráda, že není na karanténu sama. Jenže zbytek posádky nebyl tak "klidný", obzvlášť potom, co nám řekli, že nemoc je nevyléčitelná, smrtelná a nakažlivá. Dostali na výběr tři možnosti : Setrvat s nemocnými na oběžné dráze tak dlouho, než se na nemoc nalezne lék, jestli se nalezne, nebo s nimi přistát, převést do karantény a doufat, že nákaza nevyhubí celé lidstvo a nebo modul s nemocnými odpojit a nechat na oběžné dráze tak dlouho, až se vynalezne lék. K tomu dostali za úkol postavit si raketoplán a vesmírnou stanici (z Lega) za neúprosných třicet minut, což byl čas tak pro Supermana. Když se od Střediska dozvěděli, že bohužel stavbu nestihli (jako by to sami nevěděli), mysleli si, že je všem dnům konec. Zklamali jsme a všichni zemřeme na oběžné dráze na zástavu dechu! My karantéňáci, jsme nebyli ve stresu, protože jsme už měli osud spočítaný. Ujídali jsme ve třech sušené ovoce pro půlku posádky a koukali na ostatní, jak se kvůli nám stresují. Moc jsme ale neslyšeli, co jim říká středisko, protože repráky byly za rohem. Když jsme kromě jídla neměli co dělat, začali jsme přemýšlet o tom, že vlastně nemůžeme umřít."Bylo by pěkně blbý, kdyby se naši rodiče dozvěděli, že jejich dítě zemřelo na Expedici Vesmír na neznámou nemoc. To by přece neudělali." O tomhle jsme přemýšleli, jenže nás za Boha nenapadalo, jak nás zbaví nevyléčitelné nemoci. Řešení se nabídlo samo. Středisko chvíli po tom, co nezvládli stavbu raketoplánu, oznámilo, že celá ta nemoc byla jen chybou počítače a že všichni jsme úplně zdraví. UFFFFFFFFFFFF!!!!!! Všem se ulevilo. Nandali jsme boxy zpátky na jejich místo, najedli se a pak nám řekli, že budeme mluvit s Petrou Buzkovou. Všichni byli nadšení, ale zároveň se nikomu nechtělo vymýšlet, co jí vlastně řekneme. Nějak to dopadlo a "pokecali" jsme si s ministriní školství. Pak s námi mluvil ještě ředitel ČRo a gratuloval ke skoro dokončené misi. Potom jsme si pustili v počítači hudbu, jedli a bavili jsme se.
[hlavně Martin]

Pátek

Ráno už si všichni uvědomovali, že to končí - taky proto, že vojáci do tatrovky naložili "náš" kokpit a odvezli. Marek se nás ještě zeptal, jak bychom pojmenovali ten sud z projektu Pierre Auger, kdyby se to povedlo. Bude to...VŠEZNÁLEK! (to se bude určitě ?velmi dobře? vyslovovat všem nečeským vědcům, to -vš- :) Po snídani jsme si šli sbalit věci, ale něco jsme slyšeli z posledního pokoje (bývalýho Aldebaranu). Marek v jídelně připravoval reportáž do rozhlasu a nevěděl, že to pouští i do Aldebaranu. A tak jsme se s předstihem dozvěděli program dnešního dne: Proletíme se letadlem a sáhnem si na pravej povrch Měsíce! A zase bylo veselo! Sbalili jsme si, zametli, uklidili a připravili se k odjezdu. Rozloučili jsme se se základnou a nastoupili do autobusu. Dukovany zase jely naplno. Skafandry jsme museli mít s sebou. Dojeli jsme do Křižanova na letiště. Bylo tam fůra lidí ? asi členové aeroklubu. Provedli nás hangárem a řekli, jakým letadlem poletíme. To naše mělo označení OK-PLI. Podle Mamuta šlo o Aerotaxi Morava L200. Let byl úplně super, zvlášť když se nás pilot zeptal, jestli chceme pohoupat... No jasně! A bylo to tady ? stav beztíže! Zvedlo nás to ze sedadel ? doslova. Mikickovi lítala žlíce, Pepovi brejle... Byl to úžasnej pocit! Se tak vznášet... Všichni byli uchvácený. Potom jsme se dozvěděli, že nás čeká další tiskovka. Sedli jsme si s Markem do trávy a bavili se o tom, k čemu vlastně jsou ty tiskovky dobrý. Poté zase (a asi naposledy) do skafandrů, připravit se na otázky novinářů, a můžeme začít: Marek představuje EV, otázky na něj, otázky na nás, slova se ujímá Jakub Haloda. Posílá nám na prohlédnutí malý nazelenalý kamínek. Měsíční meteorit. Jeden z třiatřiceti na Zemi! Kousek Měsíce... Byli jsme tam, dotkli jsme se měsíčního povrchu! Bylo to, ...no jako když držíš Měsíc ? takovej zvláštní nádherně tajemnej pocit. Na konci tiskovky přijetí dárkovejch tašek od pána z Canonu, poroty a samozřejmě našich vedoucích. Marek nám rozdává pilotní průkazy s razítkem aeroklubu a nápisem Zkoušky splněny. Společné foto a hurá ze skafandrů (to jsme se ale zapotili!). Venku na nás čeká poslední překvapení: Máme se shluknout, čelem ke kruhu z vedoucích a rodičů(a porotců?) . Nádech... ?UÁÁÁÁÁ! Ty sou dobrý!? Salva smíchu ode všech. Loučíme se s vědomím brzkého shledání ? v Belgii! Tak ahóóój!!!
[Tomáš]